bla bla blábol

Váš text začíná právě zde. Klikněte a můžete začít psát. Aut odit aut fugit sed quia consequuntur magni dolores eos qui ratione voluptatem sequi nesciunt neque porro quisquam est qui dolorem ipsum quia dolor sit amet consectetur adipisci velit sed quia non numquam eius modi tempora incidunt ut labore et dolore magnam.

Kapitola XVIII.

Kytary, slečna, co platí a především slepý portrét

Příchod Eduarda a Bohouše do hostince již usazené návštěvníky nijak nerozrušil. Pozdravili, posadili se k prázdnému stolku, objednali dvě turecké kávy a pivní desítky. U dlouhého stolu pod oknem sedí parta mladých trampů, v bujaré náladě ladí kytary, aby hrábli do strun a sborově zapěli tábornický song. Bohoušovi je příjemně, Eda se cítí uvolněně, Kandelábr pod stolem se tváří blaženě.

Bohumil Veverka se rozhlíží po místnosti, v rohu zaregistruje osamělého muže, sedí zády k lokálu, snad něco píše. "To je František. Moc krásně maluje!" reaguje na kamarádovu zvědavost Eda. "Nepozveme ho k našemu stolu, když je tam tak sám?" "To nelze, Bohoušku, on by se u jiného stolu špatně orientoval. Tento svůj má naučený. Ale můžeme ho jít pozdravit! František je slepý."

Nevidomý je potěšen zájmem chlapíků, ochotně ukazuje své kresby. Barevné črty převážně znázorňují pravidelné geometrické tvary, spirály, šipky, blesky. Grafiky plné fantazie, vášně, neskutečných barevných kombinací. František s úsměvem bere znovu do levé ruky měkkou tužku, kreslí s ní neobvyklou rychlostí. Bohouš kouká na bílou čtvrtku, zírá sám na sebe, na svůj portrét na papíru. "Už jsme se dříve někde viděli, Františku? Kdy jste přišel o zrak?"

"Nevidím od narození."

Večer se nese v duchu dobré nálady, kytar, zpěvu, přátelství. Pánové se pozvolna chystají k odchodu, Bohouš chce u vrchního vyrovnat útratu. Znovu je zaskočen překvapením - účet je zaplacen, jakási mladá slečna, sedící mezi omladinou, zaplatila a zmizela. Nabídnou alespoň slepému Františkovi doprovod. Přesně v deset hodin jde však slepec sám ke dveřím, do hostince pouští huňatého béžového psa, radostně se vítají. Psovi je připnuto na obojek vodítko, společně s Bohoušem i Edou opouštějí rozjařenou společnost.

- "Těší mne velice! Jste pracovní pes, vodící, že? Já jsem Kandelábr, pouze domácí mazel."

- "Mne taky těší. Ano, jsem vodící pes Arnošt. Ale především jsem přítel, úplně stejně jako vy. Jen občas musím pánovi dělat oči, ale to jsem se naučil už jako štěně, je to rutina. Bydlíme zde na chatě, odpadá mi převádění přes ulici, nastupování do tramvaje, do metra, chození po úřadech. Všichni nás tu znají, páníček kreslí, dělá výstavy, prodává obrazy. Nikdo nás pokrytecky nelituje, je nám tu dobře."

Po návratu do chaty muži uléhají. Eduard si ještě obléká teplé ponožky, na hlavu nasazuje čepici. "Nesmějte se, Bohoušku, dnes toho rebelství bylo až, až! Jste tu první noc, co se vám bude zdát, to se splní, říká se!" "Dobrou, Edo! Neviděl jste Kandelábra?" "Spí v kuchyni. Nejspíš mu tady bylo teplo, vedle je pootevřené okno, je mu tam líp. Zhasínám!"

Kapitola XVII.

Přímý přenos, nachlazení v kadiboudě a především loveisintheair

Nevábně vonící, leč pečlivou ženskou rukou uklizená víkendová chajda manželů Štikových, podnes odkazuje na časy foglarovského jinošství, i na trampské období majitelů a sousedních osadníků.

"Musíme vztyčit vlajku, Bohoušku! Stoupněte si semhle, dívejte se, jak ji vytahuji! Je to zdejší rituál, aby kamarádi z osady viděli, že jsme tu!"

"Neměl bych se oblíknout do zelený košile a zpívat hymnu? A pospěšte si, Eduarde, od dvou je v televizi fotbal!"

Letní slunce zahřívá vzduch, ve kterém se spolu s muškami, motýly a ostatním hmyzem, líně pohybují dva dobří přátelé. Pomalu vynášejí zahradní nábytek, usazují židle i stolek na zažloutlý trávník. Na stolek umisťuje majitel chatky bílou přenosnou televizi značky Tesla Color Oravan, Bohouš Veverka nevěřícně zírá, co to proboha znamená?

"Jelikož, uf, televizor uvnitř nefunguje. Tady v zahradě občas naskočí. Svůj fotbal uvidíte, nebojte se!"

Televize se rozehřívá, napíná netrpělivého diváka poměrně dlouho, bude dnes ještě ostrý obraz a dobrý zvuk? I lovení signálu je adrenalinovou záležitostí, z kuchyně je nataženo několik různých kabelů, přivádějících elektřinu, snad i digitální signál, což se Bohoušovi jeví jako zajímavá scéna z kvalitního sci-fi filmu.

Na druhou polovinu fotbalového zápasu je již obrazovka přímo nažhavená, červená barva, doplněná žlutými pruhy jeví se nejzřetelnějšími. Hráči na hřišti jsou o to hůře identifikovatelní, o co více do přístroje pálí odpolední slunce. Zvuk nebyl stále ještě zachycen, Bohouš rezignovaně oceňuje Eduardovu snahu, snad abychom si raději ohřáli ten oběd od Venuše. Po karbanátku bez bramborové kaše (kdo by se s ní dělal), je čas na odpolední kávu. "Máme tu jen bezkofeinovou. Venuše říká, že mi kofein škodí." Dobrá, co tedy vychlazené pivo ze sklípku? "Máme tu jen nealkoholické. Venuše říká, že mi alkohol nedělá dobře." "Takže k snídani budeme mít čaj bez teinu, je nezdravý, marmeládu bez ovoce, je moc sladké a na záchod budeme chodit na kýbl, abyste v kadiboudě neprochladl, ne? Jde se do hospody!" "Ale jen na chvilku, Bohoušku, kdyby se Venuše dozvěděla..." "Pojďte, vy strašpytle! Jste celý nervózní! Procházka vám udělá dobře!"

Osadou se nesou relaxační zvuky přírody a víkendu - sekačky všech typů, cirkulárka, motorky, z louky nad osadou traktor. Muži zdraví sousedy, kteří si tradičně zpestřují pobyt na chatách mytím oken, klečením v záhonech, štípáním dřeva, přenášením či odnášením různě objemných předmětů. Po osadě volně a bez zábran běhají různě staré děti a nezávislí psi. Kandelábr vzal venkov na milost, očichává psí vzkazy, odpovídá na ně na každém rohu.

Ohlédne se. Uvidí ji v malé, květinami zahlcené zahradě. Sedí těsně vedle šklebícího se trpaslíka. Jejich pohledy se protínají:

- "Nešmím ven, bohušel. Ale kdybyšte na mne vešel poštal u autobušové žašťávky, mohli byšme še tajně šoujnout pši měšíšku...

- "Jistě! Velmi rád! Budu tam!"

Kapitola XVI.

Rybí erotika, růžové víno a především zatuchlina

"Milá paní Štiková, tato květina je velmi vzácná! Sám jsem ji dostal před půl rokem, zanedlouho vyschla jí voda ve váze, a přesto se její vzhled ani trochu nezměnil, nezašla!"

"Takže jste ji oprášil a přinesl mi ji?"

"Ano, abych se s vámi o tuto nevšednost podělil a abych vám poděkoval, že pustíte Edu ven!"

Mohutná Venuše jen potřese hlavou, v domácí zástěře odchází do obývacího pokoje, opelichanou květinu postaví do vázy na stolek proti akváriu.

- "To nám sem dala naschvál, ženská protivná, abychom měly špatný výhled!"

- "Zvláštní karafiát! Je to přeci karafiát, děvčata, ne? Eduard své ženě nosí karafiát!"

- "Ona už má zase narozeniny? To mám radost, opět bude starší!"

"Bohouši, příteli, jízlivosti mých děvčat si nevšímejte! Ony jen něžně žárlí!"

"Edo, to my řekněte, vy jim rozumíte?"

"Je to taková zvláštní věc, Bohumile. Onehdy jsem snědl vepřové maso, načež jsem vyposlechl téměř erotický rozhovor mých akvarijních rybiček, kde jsem byl já hlavní postavou!"

"Já jsem vepřové v poslední době nejedl, Edo. Ale musím se vám přiznat, já rozumím svému psovi i jiné havěti! Už jsem slyšel kdejaký zvířecí rozhovor, nicméně žádný nebyl nijak erotický, bohužel!"

Pány ze zasvěceného rozhovoru vytrhuje nadstandartní Venuše, přináší velkou tašku napěchovanou krabičkami, alobalem, papírem. Mezi i v materiálech je dobře zahrabáno jídlo na dva dny, přišel den odjezdu na Štikovic chajdu, bude co jíst.

Na ulici před domem stojí nablýskaná Arleta, v ní poněkud zkroušený pes Kandelábr, raději než do přírody, šel by se cachtat do Chotkových sadů.

"Tajně jsem koupil v Kauflandu lahvinku červeného vína. Večer si ji otevřeme, Bohoušku!"

"Já jsem dostal od syna bílé víno, on snad nic jiného nepije. Uděláme si víno růžové, co vy na to?"

"Vyznáte se, Bohumile, už se těším! Ale nesmíte to říct Venuši, ta by mi dala!"

Letní krajina utíká za skly vozu, dvě třetiny posádky se těší na dva dny společného pobytu. Řidič i spolujezdec neustávají v družném rozhovoru, dozvídáme se z něj, že Venuše nemohla jet na chalupu, musí hlídat vnoučata, ani jednomu z mužů to nevadí, hlavně, že navařila, na to má talent. Bohouš Veverka se ptá, zda mezi připravenými jídly je také pokrm z vepřového, domnívá se, že by po jeho pozření i v jeho případě mohlo dojít na nějaké to lechtivé slovíčko.

V chatové osadě v těsné blízkosti řeky Sázavy mají chaty i chajdy otevřená okna, větrá se tu, uklízí, pracuje na záhonku, seká tráva, natírají dveře. Arleta parkuje pod vysokými borovicemi, Veverka je spokojený, auto bude schováno před slunečním žárem.

Na prašnou cestu se vypotácí i Kandelábr, poněkud znechucený silným vzduchem venkova, přírodními pachy. Sbíhají se k němu čoklové z okolních chat, očicháváním se zdraví. Většina neznačkových psích plemen se vrací do svých zahrad, ty nejsou příliš ohraničené, žádné ploty mezi nimi. Eda s Bohoušem vystupují do mírného kopce, odemykají prosklené dveře, při vstupu do chaty je téměř porazí silný zápach zatuchliny.

"Nikdo tu dlouho nebyl. Ale to se vyvětrá, Bohoušku, žádný strach! A stejně budeme povětšinou venku!"

Kapitola XV.

Parfém Mokrý pes, gothaj s křížovkou a především Julius Zeyer

Prší. Střechy, parapety, chodníky odrážejí dešťové kapky, loužemi plnými vody rychle probíhají velké psí tlapy, honem domů, venčení se musí přizpůsobit rozmaru přírody. Liják zkazil Bohoušovi Veverkovi dnešní plán i náladu. "Ty smrdíš, Lábo, jak jsi mokrej. Fuj, to je nesnesitelný!" - "Mokrej pes vždycky poněkud zapáchá, šéfe, jako bys to nevěděl." Ten je dneska ve formě, myslí si pes Kandelábr, zalézá do pelechu s mokrou srstí i parfémem Mokrý pes od značky Letní déšť. Do svého pelechu zalézá i důchodce, co v tomhle počasí jiného.

Po velmi hlasitém spánku člověka i psa, kdy bylo v mokrém dopoledni obtížné rozeznat lidské chrápání od psího, déšť rozhodl se ustoupit, přenechat odpoledne slunci, horku a tropickému klimatu. Bohouš Veverka zavrhl ze společenských důvodů poobědvat svou oblíbenou tlačenku s cibulí, zvolil gothaj s hořčicí, poněkud okoralý gumový rohlík a oblíbenou křížovku. Pííííp. Oči za tlustými skly kostěných brýlí čtou textovou zprávu na displeji mobilního telefonu: Bohousku, dovoluji si pozvat tebe i Kandelabra na nasi chajdu. Pristi vikend. Venuse nejede. Heslo: ohen, pivo, kytara. Tesim se. Eda

Den začal mizerně, zpráva o blízkém výletu však napravila podrážděnost, teď si ještě rychle obléct košili a krátké kalhoty, probudit psa, vyrazit.

Zvědavost či lačnost po dobrodružství popohánějí kroky starého pána. Kam až to dneska jdeme? přemýšlí již nyní utahaný pes nad neobvyklým směrem odpolední vycházky.

Vzrostlé stromy v Chotkových sadech poskytují příjemnou úlevu od pálícího slunce. Básník Zeyer se ze svého reliéfu rozhlíží po parku, bílé mramorové postavy tiše stojících hrdinů básníkových děl ze své jeskyně shlížejí na vodní kaskádu, poslouchají rozmařilé cákání právě přítomných.

Své poněkud orosené brýle otírá Bohouš cípem letní košile, potřebuje se rozhlídnout, dobře vidět na koupající se nahatce, především madam Orfeovou je potřeba mezi těly nalézt.

Jsou oblečení? Jak to? Kdo se to tu vlastně koupe? P s i ? Proto se sem táhnu v tom vedru?

Snad si neměl Bohouš své brýle otírat, vidí teď velmi jasně v jezírku plavající postavy, nejsou to však slibovaní nudisté, jsou to psi, nadšení, čvachtající, někteří jen stojí, chladí si břicha, jiní s vyplazenými jazyky loví klacky, míčky, kachny. Zařadil se mezi ně i spokojený Kandelábr:

- Vypadáte výjimečně dobře, slečno Ájo! Vodní živel podtrhuje vaši nespoutanou povahu! A jak voníte, jistě Mokrým psem, že?

- Děkuji, jste tak pozorný Kandelábře! Zaplaveme si spolu?

"Šéfe, tady je to skvělý! Spousta holek! A úplně nahatých, he!" Kandelábr je z psí plovárny nadšený, usmívá se i jeho majitel, právě zahlédnul madam Orfeovou, drží si nad kolena vykasanou černou sukni, přímo pod skalnatým útvarem pomníku stojí ve vodě, volnou rukou šmátrá po žulových kamenech. Zpocený důchodce sundává pantofle, širokým krokem vstupuje za madam do vody, zdraví ji několika komplimenty: "Léto madam sluší, slunce a voda se vám odráží ve vlasech, svou přítomností ještě více prozařujete již tak zářivý letní den!" "Musím natřít žábu!" odpovídá madam a skutečně je tu, malá kamenná žába, vidí ji jen ten, kdo se zastaví, soustředí, uvědomí si, co hledá.

Vysoko nad vodou, v dostatečné vzdálenosti sedí a prská kocour Orfeus: "Horko, voda, psi. Tomu říkám kočičí apokalypsa!"

Kapitola XIII.

Kuřáci v exilu, rum a především veni, vidi, vici

V parcích voní jasmíny, v hostinci čpí pivo, před lokálem postávají exilovaní kuřáci.

"Pánové, co dělá Bůh, když má neuhasitelnou žízeň?"

"Smí se tam nahoře kouřit, co myslíte? Jestli nesmí, tak chci dolu!"

"Já chci nahoru! Dole musí být hrozně teplý pivo!"

Kuřáci zákonem vyhnaní před výčep hostince probírají zásadní filozofické otázky, životní názory, vyhlídky do budoucnosti.

V hradčanském hostinci U vola je plno, stůl pro štamgasty bez volného místečka, sedí u něj Bohumil Veverka, jeho přítel Eduard Štika s manželkou, malý pan Svoboda z Lorety i akademický malíř Janota. Zakončení náročného dne nemůže proběhnout jinak než s kamarády u piva. Pan Svoboda při objednávání druhé rundy vychlazeného moku připojuje další ze svých oblíbených anekdot:

Katolický kněz sedí se svým přítelem, rabínem Silbersteinem, v parku a až příliš okatě si pochutnává na plátku šunky. Poťouchle se ho ptá: "Budete vlastně moci někdy ochutnat takovou výtečnou šunku, rabi?" Rabín pohotově odpoví: "Ale to věděj, že budu, příteli! S chutí si jí dám na vaší svatbě!"

Malíř Janota svým černě uhrančivým pohledem sleduje Venuši, ta dělá, že tu není, ani ona, ani on. Janota se neočekávaně zvedne, zamíří k jediné ženě u stolu a jako klín usadí se mezi ni a Svobodu. Venuše je sice nervózní, zároveň však velmi unavená, rezignovaně si k limonádě objednává velký rum a jen aby zachovala své dekorum sama před sebou, upozorňuje manžela, aby nepil, musí už domů, na královské Vinohrady.

"Přenádherná Venuše! Kdy opět zavítáte do mého ateliéru? Kdy necháte vymalovat své ladné křivky mým štětcem na plátno? Dnešní ženské nejsou inspirativní! V postavě přílišnou hubeností ztrácí ženskost, nadpoužíváním vulgarismů stávají se odpudivými, jsem chudák, nemám námět, nevidím krásu!" Díky druhému rumu lítostivě Venuše malířovi slibuje své veliké tělo jako model, snad s tím tedy bude Eduard souhlasit.

Téměř nikým nezpozorován vkráčí do lokálu černý kocour Orfeus. Paní Orfeová stojí se smetákem a lopatkou venku, pokuřuje, číhá na odhozené nedopalky.

- "Co sem lezeš, mazej ven, kocoure!"

- "Něco jsem vám přinesl, pse!"

Kandelábr ležící pod stolem u nohou svého pána zbystří, zvedne hlavu, s obavami sleduje záludného kocoura.

- "A je vaše, milý pse! Přinesl jsem ji až z Petřína! U laviček jich pár bylo, zřejmě patřily bezdomovcům.

Přišel, přinesl tučnou blechu, odkráčel.

Veni, vidi, vici.

Zavírací hodina vymetá zbytek hostů před hostinec, ještě debatují, zadrmolí pozdrav, potácí se Loretánskou ulicí ke svým domovům.

Eduard Štika je trochu zmatený, nohy mu po dlouhém sezení a množství tekutin neslouží, má s sebou však Venuši, ta si ho vyzvedne na záda, nese k zastávce tramvaje. Malíř Janota herecky omdlívá, "mocná síla žen!" huláká, Bohoušek se usmívá, mává kamarádovi oběma rukama, Kandelábr sedí, drbe se na hlavě, na břiše, na tlamě.

Pár zapomenutých turistů se snaží doptat na cestu na Malou Stranu, Bohouš jen kývne "jdeme spát, kamarádi, zítra je taky den."

Naďa Latalliere

Blog o (ne)běžné existenci.

Smyšlené příběhy na reálných základech.

Čtení k odpolednímu čaji, nedělní kávě. Humoristická, lehce cynická, kvalitní literární příloha.

Upozornění!

Tři mušketýři byli ve skutečnosti čtyři.

Kapitola XII.

Svoboda, diamanty a především hipsterská světice

"Milá paní Venuše, važte si malířova zájmu! Jen tak se s někým nebaví, natož, aby chtěl někoho malovat!" chlácholí rozhněvanou přítelovu ženu Bohouš. Štika i Veverka opustili Janotův ateliér ve velmi dobrém rozmaru, snaží se zlepšit náladu i nečekaně obletované Venuši, míří teď k Loretě, prohlédnou si historickou památku, žena přijde na jiné myšlenky.

Nežli vstoupí do barokního prostoru, zaposlouchají se do zvonkohry, Venuše se zklidní, dokonce se usmívá pod vousy. Nakupují zvýhodněné seniorské vstupenky, ty jim důkladně prohlédne brigádník pan Svoboda, člověk veselý, znalec historie a milovník židovských anekdot, štamgast v hostinci U vola. I dnes je tento malý človíček nadšený, má radost ze známé tváře pana Veverky.

"Roubíček překvapí souseda v posteli se svou ženou: Teda Kohn, já musím.    Ale proč voni?"

Pan Svoboda si neodpustí oblíbený vtip, všichni se smějí, všichni kromě Venuše.

A už se trojice obdivuje Pražskému slunci, monstranci přenádherné, stvořené ze zlata, osázené 6.222 diamanty, které byly sňaty ze svatebních šatů hraběnky Kolowratové. "Takové šaty, by ti, ženo moje, nepochybně slušely!"

"Takové šaty jsou nepraktické! Jistě těžké, nepohodlné, a co já vím na kolik se to pere? To nedávno měli v Lidlu šaty bavlněné, jednoduché, levné. Co s diamantovými šaty? Ani k řezníkovi bych v nich nemohla! To je na prd!"

Muži nahlas schvalují neotřelý ženin názor, myslí si svoje, právě přicházejí k sošce svaté Starosty. Dívají se mlčky do tváře vousaté světice, dohání je pan Svoboda, vypráví. Nikoliv anekdotu, nýbrž příběh dívky, kterak odmítla poslechnout krutého svého otce, nechtěla se provdat za muže, kterého jí vybral, svůj život zasvětila lásce k Bohu. Modlitbami pomohla si k zázraku, přes noc jí na tváři vyrostl plnovous, za který by se dnes nemusel stydět ani pořádný hipster, dodává pan Svoboda.

- "Myslíte si, kolegyně, že ta velká kyprá ženština se taky modlí?"

- "Nejspíš modlí. Ale málo."

- "No jo, knír má, ale pořádný bíbr ještě ne. Musí přidat. Ikdyž... Stejně nevím, jakému sňatku se to stvoření snaží vyhnout!"

Šedivé myši probírají neobvyklou přítomnost dvou vousatých žen v jedné místnosti, viděly už ledacos, dvě vousačky najednou ještě ne.

"Vám povím, Bohoušku, mají pravdu, myšky jedny, co myslíte? Podívejte se! Podívejte se, jak Venuše na tu sochu kouká! Má skoro slzy v očích! Kdybych věděl, že se modlí za vzrostlé ochlupení tváře, nevzal bych si jí! Mohla něco říct!"

"Neberte si to tak, Edo. Myši toho nakecaj. Já si myslím, že modlením to u vaší ženy asi nebude, nebojte se, jistě si vás vzala dobrovolně, s radostí!    Tehdy."

Kapitola XI.

Návštěva, dortík a především umělecká zvrhlost

Bohumil Veverka dnes vstává nezvykle rychle, obratně. Pár dnů uběhlo od neočekávaného sblížení dvou gentlemanů, umocněného vysvobozením jednoho z uzamčeného záchodku a společným útěkem bez zaplacení ze zahradní restaurace. Než se schovali před jarní bouřkou do svých vozidel, domluvili si návštěvu. Nastal den setkání, Veverka se rychle obléká, holí, venčí Kandelábra, který má náladu pod psa, na návštěvy není zvyklý ani zvědavý. Ještě urovnat stoh křížovek na stole, srovnat boty v předsíni, vyklepat chlupatou psí deku a rychle nahoru k zastávce tramvaje, vyzvednout, uvítat návštěvu z Vinohrad. Teprve ze třetí tramvaje vystupuje nejprve Venuše, musí své tělo trochu natočit, do tramvajových dveří by se jinak nevešla. Za ní poslušně a radostně opouští dvaadvacítku Eduard, mává na kamaráda, očividně se na něj velmi těší.

Hostitel přivádí manžele Štikovi na kávu, dortík a přátelské povídání do kavárny na Novém Světě. Bohumil vypráví své oblíbené historky, zmiňuje některé umělce, malířských ateliérů tu už moc nezůstalo, ale jeden tu je, tam se podíváme, tam zajdeme.

Za nízkým oknem zmíněného ateliéru jsou vystaveny akvarely malíře Janoty. Bohumil klepe na okno svého uměleckého souseda, "pojďte dál, přátelé, rád vám ukáži svou tvorbu!" Akademický malíř Janota je oblečen v pruhovaném froté županu, ze kterého koukají chlupaté bílé holeně a kostkované bačkory s přezkou. Obličeji špinavému od barev vévodí tmavé, skoro černé oči, krátké vlasy umělcovy jsou pečlivě uhlazeny tužidlem, pod nosem dlouhý tenký knír. Byt je plný obrazů, barevných, velmi detailních ženských aktů. Muži chodí od jednoho k druhému, s rukama za zády debatují o technice malby, školácky se smějí námětům, velmi potichu si šeptají pocity a dojmy z pohledů na různé části nahých těl.

Venuše mlčí, neví, kam s očima, tohle je ostuda, ten Veverka je nemrava, fuj a Eduard na to civí jak na boží obrázky, to je zlý sen!

"Madame, vy jste nádherná! Kyprost vašeho těla mne vzrušuje, dojímá! Musím vás malovat! Teď hned!" Malíř se vrhá ke Štikové, hýbe jí s pažemi, natáčí její brunátný obličej, pročechrává vlasy. "Nešahejte na mě, proboha!" "Kolínko! Odhalte kolínko, úžasná ženo! Aspoň ramínko! Kotníček! Má múzo, má vévodkyně!"

- "Haló, malíř má nutkání! Chce malovat tvarohovou manželku vašeho kamaráda! Moc se jí to asi nelíbí!"

Ve výklenku u okna na bidýlku sedí veliký papoušek splývající svou barevností s obrazy.

Muži na chvíli stočí pohled na starostlivého ptáka, Eduard Štika se ohlédne na manželku, jež se vzpouzí umělcovým atakům. Pak pohlédnou na sebe, nadzvednou obočí, spiklenecky mrknou.

"Tomu ptákovi jako nerozumíme, ničeho jsme si nevšimli, jo, Bohoušku?"

"Zavři zobák, papouchu! Neruš!"

Kapitola X.

Kouzlo setkání, nomen omen a především rychlochůze

Náhodná setkání mají své kouzlo, nevšední setkání jsou životním pohonem, vzpruhou, energií, zázrakem. Potkali se v nelichotivých okamžicích, padali, zvedali se, osvobozovali se ze zamčené toalety. Nepřikládali žádnému z těch okamžiků sebemenší důležitost, zapomněli, byli znovu připomenuti. Objevili jeden druhého, odlepili ztvrdlá vnoučata od záchodové zdi, vyfotografovali se spolu mobilním telefon na dlouhé tyči.

"Copak je to, pane Veverko?" ptá se vysvobozený Štika. Vnoučata protáčejí nad dědečkovým dotazem oči, kroutí hlavou, osvětlují princip selfietyče, diví se přesnému zacházení s předmětem, takový dědula a jak ta selfíčka válí! Společně usedají na dřevěnou lavici u zahradního stolu, sedí tu již paní Venuše, nepřehlédnutelná i na zaplněné restaurační zahrádce. "Dovolte mi představit Vám svou ženu, milý pane Veverko! Venuše Štiková." "Nomen omen, koukám! Těší mne. Nepocházíte z Věstonic?" "Jsem z Nuslí! Děti, pojďte se proběhnout! Eduarde, vidím, že jsi zde potkal kamaráda, můžeš si s ním vypít jednu kávu, samozřejmě bez kofeinu. Seď pěkně zpříma, ať tě večer nebolí záda! Není ti zima?"

"Ona taky poběží? Tak na to se chci podívat! To bude lepší než akční film v televizi! Pane vrchní, dva turky a dvě piva. Nealkoholická, výjimečně" reaguje kamarád Veverka.

Jedna káva, druhá káva, ještě jedno pivečko, musíme zajít spolu k Volovi, Eduarde, tam se Vám bude líbit, zapijeme tam to naše shledání!

Jasnou sobotní oblohu začínají narušovat šedé, vodou a blesky nacpané mraky, první jarní bouřka se blíží. Mezi hosty zmateně pobíhá inkasující pikolík, zákazníci spěchají, za chvíli začne pršet, chceme platit. Placení se protahuje, musí to jít přes registraci, vyjedu vám účtenku, pochopte to, prosím vás! "Měli bychom jít, pane Veverko. Snad děti a žena zamíří k autu, co nevidět začne bouřka. Taky už mě z toho kafe svědí zuby!" "Svědí Vás zuby? To jsem ještě neslyšel, jste opravdu pozoruhodný chlapík! Zaplatíme, půjdeme na parkoviště, mám tam svůj vůz. A syna." Snaží se dovolat obsluhy, čekají, vrchní je přehlíží, důchodci počkají, nemají přeci kam spěchat. "Je to trapné, pane Veverko, ale všechny peníze má u sebe má žena Venuše, mohl byste mne založit, na parkovišti vám to vrátím!" "Rád vás pozvu, milý příteli! Nicméně jsem pravděpodobně zapomněl svoji portmonku v autě. Nemám jaksi ani floka..." "To je situace! Co budeme dělat, Bohumile?" "Utečeme, Eduarde! Stejně na nás kašlou!"

Není to běh, spíš velmi potácivá rychlá chůze. Směrem od restaurace se po cestě takto pohybují dva starší gentlemani. Není to rychlost, je to smích, co jim vhání slzy do očí, sami sobě připadají komičtí.

Působení vyplavených endorfinů nezastaví ani výčitky Venuše na parkovišti, synovy jízlivé poznámky už vůbec ne.

- "Šéfe, jste rošťáci! To se nedělá, zdrhnout bez placení! Kde jsi to viděl, kdo tě to učí? Jestli ten tvůj nový kámoš na tebe nemá špatný vliv!"

"Váš pes je poněkud mrzutý, že? Takové hubování bych od něj nečekal, Bohumile!"

"Počkat, počkat, tady něco nehraje, Edo! Vy mu taky rozumíte?"

Kapitola IX.

Snídaně z hororu, modlete se, voe! a především fotka

Strašné! Nějak ji odlákám a schovám je do ubrousku. Ačkoliv je na Vinohradech pěkné, světlezelené počasí, Eduard Štika zírá do svého talíře, drží se rukou za bradu, ta se chvěje vnitřním žalem, jeho den začíná absolutně zvrhlou snídaní. Řada pěti mrtvých zlatých tělíček seřazených na talířku, mrtvolky bez očí, s pootevřenou tlamičkou. Tak byli zastiženi v okamžiku skonu, tak byli vyuzeni, aby skončili v nenasytných lidských žaludcích. "Řekni, Venuše, těm dětem, ať laskavě přestanou klepat na akvárium v obýváku! Opakuji to pokaždé, nevnímají, neposlouchají, udělej s nimi něco!" Štikova žena jde usměrnit vnoučata, bere s sebou svá nadbytečná kila i nekonečné proslovy. Nešťastný Eduard rychle balí uzené šproty určené k snídani do papírového kapesníku, nic vhodnějšího při ruce nemá, se slzou v levém oku je rozhodnutý při nejbližší příležitosti zavražděné rybky pohřbít. Snad to moje děvčata neviděla, snad si toho nevšimla! myslí na svoje oblíbenkyně, akvarijní rybičky, které jsou nyní rušeny nejmladší generací.

Sobotní výprava s manželkou a vnoučaty je pro Eduarda utrpením. Vínový Favorit, auto nanejvýš nespolehlivé, má pokaždé nějaký vrtoch, momentálně chcípe při každém zastavení na červenou, veze unuděné děti, výlet za trest, pro všechny.

Konečně jsou na místě, honem, honem, potřebujeme na záchod, dědečku, kde to je, pojď s námi! Když se děti včas vyprázdní, musí si ulevit i dědeček. Výletní restaurace, louka, cesta i les kolem jsou přeplněny výletníky, Eduard trochu násilně přitlačí svá vnoučata ke zdi zvenčí toalet, nakazuje jim, aby se za žádných okolností ani nepohnula, ztratila by se tu, spadla do nedaleké řeky a nazdar.

Po vykonání malé, přesto delší potřeby, jak je u starších pánů zvykem, sahá Eduard po klice, myslí na vnoučata, jsou to sice holomci, ale moje krev, snad poslechli a stojí u zdi, spěchám za nimi . Klika od záchodu se však divně protáčí, klíčem v zámku pod ní i přes urputnost uvězněného nejde otočit. Opakovaně snaží se otáčet klikou, klíčem, klikou, klíčem...nic.

- "Hele, voe, další!

- "A jo, voe! Nějakej starej, aby ho to nekleplo, voe!"

- "To je tady každou chvíli, dědo, voe, že se to podělá a nejde otevřít! Se modlete, voe, aby někdo přišel, jinak jste v hajzlu, doslova, voe!"

Zoufale hledí nešťastný vězeň Štika na zeď nad toaletní mísou, chechtají se mu tam dva velmi nevzhlední, vulgární pavouci, výborně se na účet dědečka baví. Ten je hrůzou bez sebe, co ta vnoučata venku, co Venuše, kdo z nich se ztratí dřív, koho ještě někdy uvidím, jestli Venuši, tak to budu teprve tam, jak říkáte mnohonozí drsňáci!

"Pomóc! Pomóc!"

"Co je? Neslyším, říkáte něco?"

"Volám o pomoc! Nemohu se odsud dostat, nějak se zasekla klika a zámek. Pomozte mi, prosím vás!"

"Tedy, jste první, koho slyším při volání o pomoc šeptat! Zkusím to zvenku, vysvobodím vás jenom proto, že chci vidět, co jste to za exota!"

Stojí už proti sobě, osvobozený a osvoboditel, Štika a Veverka, kroutí hlavami, tak zase vy, to mě podrž, vážně, tohle už není náhoda.

"Úsměv! Musíme se spolu vyfotit, člověče!"

Kapitola VIII.

Cesta, urputnost cyklistiky a především ušatá, zubatá, chlupatá

   U zdi oddělující uličku Nového Světa od zeleně zahrádek a dětského hřiště stojí Arleta, blýská se jako nová, opečovávaný veterán pana Veverky Bohumila. Majitel auta sedí v blízké kavárničce s rodinnou atmosférou, má tu svoje místo, často zde rodilý obyvatel upíjí lahodnou kávu, vypráví příhody, zážitky, pohádky a legendy. Mají ho tu rádi, je tu rád.

Dnes není na vyprávění čas, za chvíli je tu Martin, Veverka junior, pojede se na výlet.

   Světle zelenou krajinou žene se šedesátkou po děrované silnici simca Arleta, pasažéři nadskakují, výmolů je cesta plná, řidič je soustředěný na cestu, syna neposlouchá, není ho v autě ani moc slyšet. Na zadním sedadle vzpřímeně sedí Kandelábr, pootevřeným okýnkem zachytává do velikého tmavého čumáku pachy přírody, zádumčivě je v chlupaté hlavě vyhodnocuje a jako štěně se směje svým v průvanu plápolajícím uším.

"Zpomal, tati, dám si ještě cigaretu."

Řidič zlehka šlape na brzdu, šílená rychlost vozu se snižuje, cyklista, účastník provozu jedoucí dosud za autem na značkovém velocipédu, v upnutém propoceném mnohobarevném trikotu, s výrazem psychopatického masového vraha, předjíždí Arletu, syn spolujezdec otvírá své okýnko, zapaluje si.

"Nekuř tolik, Martine!"

"Tati, až budu chtít chůvu, ožením se!"

Vzhledem k rychlosti vozidla stačí vášnivě vykouřit několik dalších cigaret, než u velkého parkoviště zavelí: zajeď na ten parking, jsme tu. Posádka přední části vozu vystupuje, protahuje se, nadýchne svěží vzduch. Teď je řada na psisku, musí opustit zadní sedačku, Kandelábr nechce, v autě se mu líbí. Páníček ho tahá za obojek dveřmi ven.

-"Nejdu! Nechce se mi! Budu hlídat v autě! A sednu si konečně k volantu!"

"Polez ven, lenochu! Proběhneš se. Jsme tu i kvůli tobě!"

- "Nevylezu, nemám náladu na běhání po lese!"

Veverka mladší zírá na otce, proč ho, tati přemlouváš, vytáhni ho ven, jdeme!

Široká lesní pěšina vede ke dřevěné rozhledně a výletní restauraci, je tu mnoho lidí, na věži, pod ní, u stolů zahradní restaurace se výletníci vyhřívají, u jednoho z nich sedí také cyklista, zvládnul předjet Arletu, právě zamračeně kouká do mobilního telefonu, jistě prověřuje údaje v důmyslné aplikaci, aby sdílel s podobně postiženými počet ujetých kilometrů, převýšení, teplotu a rosný bod.

"Tatínku, rád bych ti někoho představil."

Veverkové stojí u dřevěné ohrady, výběhu, ten starší se rozhlíží: blondýnka? zrzka? brunetka? Je to jedno, hlavně ať není hloupá!

-  "Dobrý den, váš syn už mi o vás vyprávěl, povídal, že se dnes poznáme. Říkejte mi Petůnie, moc mne těší!"

Šedivá? Zubatá?

Ušatá? Chlupatá?

"Pořídil sis oslici, synu?"

Kapitola VI.

Rákosníček, srážka a především Kant - Laplaceova teorie

   V čekárně chirurgického oddělení Vinohradské nemocnice, které těsně sousedí s ordinací pro děti, je ve čtvrtek ráno plno. Pacienti trpělivě čekají, tváří se nezúčastněně, někteří tu být nechtějí, jiní se sem těší, mají aspoň jinou zábavu než samotu. Snad z nudy započnou rozhovor, probírají běžná společenská témata, onemocnění, zdravotnický personál, kuchařské recepty.

   Napínavý příběh Rákosníčka a jeho přátel na barevné obrazovce v rohu podlouhlé čekárny přerušuje hlášení pořadových čísel, šťastně očíslovaní majitelé i přes všechny vyslovené choroby vbíhají do ordinace, svršky sundávají mezi dveřmi.

    Pacient Veverka fascinovaně sleduje televizi, na kolenou rozevřené noviny na stránce s nedokončenou křížovkou, pootevřenými rty si pro sebe něco tiše mumlá, opakuje neslyšitelnou číslici, pořád dokola, jako nějaké zaříkávadlo či modlitbu. Fascinovaně hledí na zeleného animovaného skřítka s obrovským nosem, nespustí ho ani na chvíli z očí. Jedna, dva, pět... Šest? Ne, ne, ne. Pět! Počkat. Aha! Sedm! Má jich sedm, potvora mrňavá! Bohumil Veverka vítězně vyplňuje čtverečky křížovky slovem s e d m, odpovídá tím na záludnou otázku kolik vlasů má Rákosníček?, při psaní trochu vyplazuje jazyk, je velmi soustředěný, zaslechne vyvolané číslo, číslo pacienta - skřítkova kštice - moje číslo, všechno se teď pacientovi míchá v hlavě, spojuje se dohromady, muž rychle vstává, přibližuje se neurvale ke dveřím ordinace, vráží do nich, stejně jako do pacienta, který ve stejný moment taktéž zaujímá pozici vcházejícího, ten zasažen Veverkovou pravicí skládá se k zemi, dveře ordinace se otevírají, oba muži se neubrání vpádu, jako dva lupiči vřítí se dovnitř. "Přišli jste si pro pár pohmožděnin na chirurgii, pánové? Budete se prát, nebo vstanete?" Oba muži se neohrabaně sbírají z podlahy, lékař ve středních letech s našedivělým knírem jim pomáhá, dvě podobné si sestřičky se chichotají, viníci přepadení si upravují oděv, oprašují ruce. Lékař si prohlédne cedulky s lístečky, vrátí pacienta Veverku do čekárny, popletl jste to, chlape, nejste na řadě. Měl by se cítit trapně, nevychovanec, je mu to však jedno, no a co!

    Za pár minut opouští již ošetřený pacient lékařskou ordinaci, musí projít čekárnou, má strach, nechce se potkat se šílencem, kterým byl sražen. S hlavou svěšenou, pohledem zabořeným do země, prochází kolem čekajících, v nepravý okamžik zvedá oči, ty se setkávají s temným pohledem,  oba provinilci hledí teď na sebe. "Ježišmarjá, to jste zase vy? Pronásledujete mě?" Bohumil Veverka je vyveden z míry, což se mu nestává.

"Vy jste ten z Hradčan, ten s tím sympatickým psem, že?"  

"Jo. A vy s tou vousatou almarou!"

    Eda Štika po vyšetření, ke kterému byl donucen svou rozsáhlou ženou Venuší po pádu na procházce, sedí na zastávce tramvaje, s hlavou otočenou sleduje strom obalený červeným hmyzem, je slunečno a teplo, ploštice ruměnice se vyhřívají.

- "Zabýváme-li se otázkou, jak vznikla vše vyplňující hmota, selhávají všechna původní vysvětlení! A to i podle Kanta!"

- "Drahý příteli, mohu-li Vás tak oslovovat, musíme předpokládat stvořitele, který stvořil hmotu a obdařil ji silami! Vzpomeňte jen Pierra Laplace!"

   Kant, Laplace, o čem to ten inteligentní hmyz debatuje? Důchodce je zasažen obsahem filozofické rozpravy ruměnic pospolných, ikdyž by se měl divit faktu, že hmyz slyší.

Kapitola V.

Něha, válení a především setkání

   S kým to, Edouši, mluvíš, prosím tě?" Z kuchyně ozývá se třískání nádobím i hlas pořádné porce ženy, t. č. korpulentní manželky pana Eduarda Štiky, rybáře, milovníka přírody, tichého, jemného vinohradského důchodce. Milý pán právě vyposlechl rozhovor, ve kterém byl láskyplně zmiňován, začíná mu docházet kdo a kde o něm mluvil. V obrovském osvětleném akváriu, které zabírá půlku sektorové obývací stěny z osmdesátých let, plují bezstarostně rybky a rybičky mnoha tvarů i barev. Potkávají se, zastavují, otvírají tlamičky a ... povídají si! To ony milují svého majitele, stará se o ně, pravidelně krmí, čistí luxusní ubytovnu, mluví na ně, chytá je do rukou, laská.

   Eduarda Štiku zaplavuje neznámý pocit, jakýsi cit, který znal a dávno zapomněl. Usmívá se, hledí na něžné rybky, šeptá jim přes sklo svá vyznání. Tiché rozjímání zkazí řev z kuchyně: "Oblíkni se, půjdeme na procházku, je hezky a ty jsi divný, mluvíš si pro sebe, to máš z toho zevlování! Chci se podívat na Hradčany, dlouho jsme tam nebyli. Tam, co bydlela Květa. Nebo strýc Arnošt. Až se vrátíme, přimontuješ držák v koupelně, jinak žádný karty večer!"

   Manželé Štikovi vystupují z tramvaje, na Pohořelci samý turista, manželka je poněkud nevrlá, takových lidí všude, to dřív nebylo. Au, chlape, šlápl jste mi na nohu, přetáhnu vás deštníkem. Eduard Štika kráčí s úsměvem, cítí se báječně, vše je tak smyslné a krásné, přehlédne obrubník, udělá tři krátké rychlé kroky, letí vzduchem, dopadá na kočičí hlavy a bác ho! Leží.

"Pane, je vám něco, můžete se hýbat?"

"Ale jistě, nic mi není!"

"Proč tedy nevstáváte a čemu se tak smějete?"

   Pan Štika si rovná končetiny, kleká na kolena, jeho vlastní smích mu nedovoluje se zvednout. Konečně se rozhlédne kolem sebe, vidí Venuši, svou ženu s rukama sepjatýma, je šokována, také dost naštvaná, to je ostuda. Již sedící teď hledí do promlouvající tváře před sebou, to je sranda, není to běžný obličej, je to psí tlama, tváří se velmi starostlivě, ptá se ho na aktuální pocity a zdravotní stav. "Jsem celý, psí příteli, neměj obavy!" Eduard se zvedá z chodníku, na nohy mu pomáhá postarší muž, poněkud zanedbalý majitel psa záchranáře. "Děkuji, oběma děkuji za pomoc! Jmenuji se Eduard Štika, jsem tu se ženou na procházce." "To chce odvahu, takhle se tu válet, ve který putyce jste tak přebral? Nebo jdete z Hradu? Netáhne z vás Becherovka, dýchněte na mě!"

   Pokud máte dojem, že v blízkosti ulice Úvoz, jež prudce klesá a ústí do Nerudovky, se pohybuje jen jeden mrzutý pejskař s mluvícím zvířetem, jste si jisti, že jím je Bohumil Veverka.

   "Říkám ti to pořád, Eduarde, kdybys se mnou chodil na jógu pro seniory místo hraní karet, byl bys fyzicky zdatnější, nepadal bys na ulici!" vytýká muži pád jeho velká manželka.

   "Jak může tahle ženská cvičit, ať je to cokoliv, nechápu. Ta se přece nemůže ani ohnout, natož udělat třeba dřep. Povím ti, Lábo, musí to mít ten dědek s ní těžký. Je dobře, že jsme sami, nikdo nás nekomanduje!" senior Veverka se ohlíží za odcházejícím párem, vrtí nevěřícně bílou hlavou.

"A ten knír, co, šéfe?"

"Ten chlap neměl knír!"

"Ale ta jeho ano."

Kapitola IV.

Štika, vepřové a především ženský prvek

   V kuchyni zastaralého, leč pečlivě čistého bytu, sedí u stolu pokrytém praktickým ubrusem z pvc Bohumil Veverka, opuštěný důchodce, který se dnes ráno stal výjimečným, zatím si to plně neuvědomil, neměl čas. Nyní si pochutnává na připraveném obědě, od snídaně se liší pouze tím, že kabanos páně Veverky je ohřátý, podávaný s plnotučnou hořčicí. Kromě talíře s delikatesou, leží na stole i noviny, rozevřené zrovna na stránce doporučující nevšední gurmánské zážitky ve stylové restauraci. Muž si tak zpříjemňuje polední menu, představuje si chutě a vůně rozličných jídel na obrázku.

   Sní všechno, jak na talíři, tak na fotce. "Ještě, že tam nebyla rýže" řekne svému psovi neurčité rasy, originálního jména. "Rýži já nemám rád!" "Já ji taky zrovna nežeru!" odpovídá Kandelábr, už se nedivíme, víme, jak to s tou zvířecí řečí je. "Dík za slupky, šéfe, teď si pojď dát dvacet, je nejvyšší čas!"

    Nechme odpočívat staršího pána, potřebuje to jako Kandelábr drbání. Z Nového Světa přenesme se na pražské Vinohrady, ty zná každý, ne každý však zná Eduarda Štiku, tichého člověka milujícího přírodu a klid při rybaření. Obědvá s manželkou knedlo zelo vepřo, je to dobrý, vydatný oběd, muž si ho však nevychutná, manželka pořád mluví, něco mu vykládá, na něco se ho ptá, jeden by se z ní zbláznil!

- "Já se na to nemůžu dívat! Zase je tak smutný! Vidíte to? Tolik ho miluju a ona ho tak ničí!"

- "Netrapte se, drahá přítelkyně, on Vás má také velmi rád, všechny nás zbožňuje, jako my jeho!"

- "Aspoň ten knír, kdyby si oholila, baba jedna ukecaná!"

   Eduard Štika je zaražený, tichý, to ovšem není v jeho případě žádná zvláštnost. Zbláznil jsem se z ní, není divu. "Tobě to nechutná, Eduarde? Proč nejíš? Kam to koukáš? Nemysli si, že tě pustím večer na karty, jestli to nedojíš!" Štika sedí bez hnutí, na vidličce kus knedlíku, kroutí pouze očima, nesmí se vrtět, to by to schytal ještě víc. Snaží se zachytit, odkud přichází slova plná lásky a něhy, tedy pokud se mi to nezdá, myslí si.

   "Budeš tady sedět, dokud to nesníš, Eduarde!" Eduard hrozby vousaté manželky nevnímá, povzbuzen vyslechnutým rozhovorem oznámí, že už nemůže, je plný, poděkuje za dobrý oběd, jde se natáhnout do obývacího pokoje na kanape. Žena je tak zaskočena manželovým rebelstvím, že není schopna odporu. Pan Štika odpočívá, přemýšlí, čím jsou dnes ti vepři krmeni, když sníte kus prasete, slyšíte prazvláštní věci, příjemné hovory, o lásce a o mně, neuvěřitelné! "Upeč zítra vepřové kotlety, ženo!" volá do kuchyně. "To bych mohla! Ráno skočím k řezníkovi, nakoupím i na víkend, přijede Ivánek s Olinkou, nechají nám tu caparty!" Radost z pravděpodobného pokračování zvláštního rozhovoru umocněného čerstvostí vepřové flákoty, kazí Štikovi představa víkendu s vnoučaty, protože jestli něco nemá rád, je to dědečkovství, vnoučata jsou nevychovaná, protivná, inteligencí po matce, přechtytralá po otci. A jsou hlučná! "Pojedu v sobotu na ryby!" "Vezmeš si Jeníčka s sebou! Potřebuje do přírody, užít si dědečka! Já zůstanu s Julinkou, upečeme spolu bábovku!" A je to v háji!

- "Jíst zvířata je odporné, ale tobě, Edíku, odpustíme všechno!"

Cože?

- "Protože tě máme tak rády, že i kdybys jedl ryby, budeme tě obdivovat!"

Prosím?

- "Nikdo se s námi neumí tak mazlit, jako ty! Jsi nejlepší, nejhezčí, nejchytřejší člověk na světě!"

Myslíte?

- "Jistě! Zůstaň pořád s námi!"

Zůstanu! S kým, prosím?

Kapitola III.

Slečna, viržinko a především úsměv

   "Pane Veverko, ten váš pejsek je pořád tak hezký! Vypadá jako pravý anglický lord!" V novinovém stánku dnes trafikantu Vávrovi vypomáhá jeho mladá neteř, milá a příjemná slečna, což je po procházce mezi sprostými ptáky pro starého pána balzám na duši. "To má po mně!" vzmůže se starý pán na vtip, jeho tmavé oči získají jiskru, klouby přestanou bolet, i samota. Krása, mládí, vitalita, nejlepší lék pro starce. "Jako obvykle, pane Veverko?" usmívá se slečna, nahýbá se přes pultík, aby podala zákazníkovi jeho denní tisk, otáčí se, z šuplíku vytahuje voňavé viržinko. Bohumil Veverka si zapaluje, první vdechnutí mu roztahuje plíce a úsměv, má zase na chvilku radost ze života. Přemýšlí nad dnešním neobvyklým ránem, vše se mu najednou jeví přeci jen snesitelnější, to víte slečna a viržinko dělají své. Ze smířeného snění probouzí muže majitel trafiky Vávra. Na hlavě kovbojský klobouk, který snad nesundává ani v posteli, na sobě červené tričko s obrázkem drsného chlápka a nápisem Marlboro, promlouvá: "Tak to vypadá, že už je vážně jaro. To se budou prodávat takový ty časopisy s návody na vyčištění domácnosti, s recepty a bylinkami, ženský, ty jaro prožívaj!" "Ženský a ptáci!" procedí pan Veverka mezi zuby a cigárkem, trafikant na něj souhlasně pohlíží, máte recht, člověče.

   Takto probíhá většina rán pana Veverky, dnešek je však jiný, postarší gentleman totiž rozumí řeči zvířat, minimálně svému psovi Kandelábrovi a protivným ptákům v parku každé slovo.

- "Tohle není k žití! Půl roku se staráte o hnízdo, o jídlo, o výchovu, pak půl roku mrznete v křoví!"

- "Zaleťte za vránou! Dá vám na tu vaši depresi nějaký zobání!"

   Ptáci jsou i v ulici, kudy se vrací pán se svým psem z ranního venčení, takhle debatují na dopravní značce. Loretánskou ulicí na pražských Hradčanech procházejí první turisté, většinou italské národnosti, což Bohoušovi Veverkovi připomene jeho ženu Marii, která Nový Svět vyměnila za slunné pobřeží Itálie. Vlastně Řecka, kam před lety utekla se sýrařem, říkal Kandelábr, anglický psí lord, který má přehled a líbí se slečnám. "Tak pojď, kluku, půjdeme domů, přečteme si noviny, jistě tam bude nějaká pěkná zpráva, nebo křížovka, pustíme si rozhlas, dáme si kafíčko." "Dobře, šéfe! Jsem rád, že tě mám, protože čteš noviny nahlas a já jsem pak venku mezi psy děsně důležitý!" usmívá se Kandelábr v lehkém klusu vedle nohy svého jediného pána. "Aspoň něco!" zasměje se důchodce, dnes už podruhé, to je vážné.

Kapitola II.

Točeňák, Veverka a především ptactvo

   Pan Veverka prožíval podivuhodné ráno. Měl pocit, že právě promlouval se svým psem Kandelábrem, což by nebylo ani tak divné, on mi ale odpovídal, říkal si důchodce, jsem si tím jistý, to je strašný, co s tím. Nejlepší bude objednat se na vyšetření, udělám to hned. Hned tedy ne, raději po snídani, mohl jsem být ještě v limbu, možná se mi to jen zdálo. Tak uvažoval trochu zmatený postarší muž u pomalého vstávání z postele.

   Po nutričně vyvážené snídani, bohaté především na cukry (tři kostky velmi rafinovaného cukru v jednom šálku kávy) a sacharidy (okoralý rohlík lahodně doplněný přikousáváním točeňáku), sundal pan Veverka z věšáku psí obojek, Kandelábr s protažením vylezl z pelechu, sedl si před pána, vesele na něj pohlédl, těšil se ven a pronesl: "Šéfe, příště ten točeňák oloupej, slupky bych si dal!" Ježišmarja, už je to tu zase, halucinace, to je v háji, on snad vážně mluví. Něco na tom ale asi bude, má pravdu psisko, salám příště oloupu. Starý pán se dívá na psího přítele, vážně a klidně mu odpovídá, Kandelábr má docela dobrý nápad, ale jak to, že mluví, co se to tu hergot děje? "Neřeš to, šéfe, pojď ven, trafikant Vávra čeká s novinama a s piškotem a já už fakt musím to..."

   Jdou ranním parkem, pán a pes, jarní slunce nabírá na síle, je konec března, jaro už se vnutilo. Ptáci řvou jak šílení. Jenže nezpívají, jak se obecně traduje, ječí na sebe, hádají se, provokují, nadávají si a strašně se pomlouvají. Dost sprostě. Rozhovory plné vulgarismů poslouchá pan Veverka po cestě do trafiky, nevěří svým uším, to je vážně strašný, čeho jsou kosi, vrabci, ale i něžné sýkorky schopní. Z toho, jak se opeřenci překřikují, je jasný, že kosáci nesnáší vrabce, sýkory kavky, vrabcům je všechno jedno, jsou poměrně primitivní, ale holuby, ty nesnáší ptačí obec kompletně.

P.p. - ptačí politika:

- "Vy umíte akorát nadávat, ale aby se tu něco změnilo, na to se.. píp!

- No od Vás to tedy sedí, jste blbej jak psí h...píp, ale do ptačí rady jste se nas....píp a nic jste nezměnil, akorát plnej zobák keců máte!"

- "Já jsem byl zvolenej, jestli nevíte a zase budu, to si pamatujte, tady toto vtáctvo mě chce, takže sorry jako!"

P.d. - ptačí drby:

- "Oni mají s těma potomkama peklo, vám povim! Ten nejmladší se dal do kupy dokonce s holubama a po nocích schválně kadí na sochy na Karlově mostě!"

P.s.  - ptačí starosti:

- "Já už se na to hnízdění normálně vy...píp, on si lítá kde chce a já tu sedim a čumim celý dny na bezdomovce na lavičce. Končim! Emigruju na jih, na furt!"

"Zpátky půjdeme po ulici, do parku už nejdu, to se nedá poslouchat, to je horší než ten pořad v televizi, co ho uvádí ta v brejlích, v divných šatech, jak si tam lidi povídají a nedá se poznat o čem" konstatuje starý pán, myslí si teď o ptácích své, nic dobrého to není, ptactvo nemá úroveň. Píp.

Kapitola I.

Veverka, Marie a především Kandelábr

  Probudil se. Zase se probudil. Ve stejnou dobu jako včera, jako předevčírem, v přibližně stejnou dobu jako vloni touhle dobou. Sláva!

  Rozhlédl se po pokoji, krátkým mrknutím pozdravil Marii na svatební fotografii. "Vždycky jsi byla krásná" řekl nahlas beze stopy stesku. Už to přešlo. Vstal pomalu z postele. "Hlavně vstávejte přes bok, pane Veverko" připomínala mu včera mladá sestřička v ordinaci praktického lékaře hlasitě. Bohumil Veverka slyšel výborně. Jeho věk nutně nekorespondoval se sluchovými problémy, pan Veverka nebyl starý. Byl jen zanedbaný životem vlka samotáře.

   Seděl na posteli, zrakem opět ulpěl na ženě na obrázku. "Potvoro! Jsi potvora, která si v sedmdesáti nabrnkla italskýho mafiána, místo aby se starala o mě, o svýho Bohouška. Žiješ si někde v teple, u moře, v Itálii, a tady zase prší a fouká a všechno se zdražuje, noviny jsou plný vražd, chodníky potetovaných idividuí, parky ožralých bezdomovců. V tom jsi mě nechala, Marie, potvoro!" "Nebylo jí sedmdesát, ale pětapadesát, neutekla s italským mafiánem, nýbrž s řeckým prodavačem sýrů a nežije v Itálii, ale v Řecku, šéfe" ozvalo se z předsíně, z psího pelechu, kde odevzdaně na ranní venčení čekal pes neurčité rasy zvaný Kandelábr. Kde přišel k tak hloupému jménu bylo známo. Pes byl jednoho večera, při návratu z loretánského hostince U Vola, kde byl pan Veverka štamgastem, nalezen potulující se mezi kandelábry veřejného osvětlení. Panu Veverkovi se po obvyklých čtyřech řezaných Kozlech psíka zželelo. Vlídně k němu promluvil, štěně zavrtělo půlkou těla a odevzdaně odklusalo s novým páníčkem. Tehdy pan Veverka pojmenoval psíka Lampa, tedy podstatným jménem rodu ženského, neboť byl přesvědčený, že se jedná o fenku. Ovšem když po několika týdnech změnil psík způsob vylučování, začal zvedat zadní nožku a očůrávat všechno a pořád, byl vyveden z omylu a pes si musel zvykat na nové jméno Kendelábr. Kolegové v hostinci se pokaždé historce o vzniku psího jména smáli, pes se také smál, měl radost, že je užitečný a že je jediným nositelem originálního jména ne-li v celé zemi, na Hradčanech určitě.

    Kde se naučil mluvit jasné nebylo. Páníček Bohouš chvíli na psa zíral, přemýšlel, nakláněl hlavu, natáčel své kvalitní uši, ale Kandelábr jen seděl na pelechu a už nic neříkal. Bohoušek Veverka tedy usoudil, že ze samoty blbne a jal se věnovat ranním rituálům. Uvařil si kávu, sedl si ke stolu pokrytém zažloutlým ubrusem z pvc, žvýkal rohlík a s brýlemi na očích luštil první křížovku tohoto březnového dne.

Úvod

Pes, ptáci a když

   Když po noci otevřete oči, kam směřuje váš první pohled? Komu patří právě probuzené myšlenky? Pokud se ráno probudíte, máte jistotu, že žijete. Vstanete, připraveni čelit novému dni, každodenní existenci, zprávám v televizi, křížovkám v časopise, rozlité kávě. Je vám totiž právě tolik let, že k Soudnému dni máte skoro stejně blízko jako do Kauflandu.

    Když zrovna nežijete sami, zřejmě během rána s někým prohodíte pár naučených slov, možná i vět. Žijete-li osamoceně, třeba i dlouho, rozhodně vás překvapí, pokud s vámi hovor zavede váš pes. Koukáte jako vrána, nevěříte vlastním uším, ale není čas přemýšlet, ani nad hlasem psa ani nad obsahem rozhovoru, je třeba zajít do stánku pro noviny, trafikant pan Vávra jistě čeká, psa musíte vzít s sebou, přeci si o to sám řekl. Venku je nejspíš jaro, ptáci jsou pěkně hlasití. Opeřenci nezpívají, to je mýtus, řvou na sebe, hádají se, nadávají si. Rozumíte jim každé slovo, už vás to rozčiluje, ať drží zobáky, mrchy přemnožený. Přes den ještě několikrát vyslechnete psa, jeho vyznání tý pudlici z prvního patra i hodnocení večeře z plechovky, která za nic nestojí, ostatně jako vždycky, dle psích slov.

    Když večer uléháte, v hlavě máte jedinou myšlenku, svět se definitivně zcvoknul, říkáte si polohlasně, protože si povídáte s čoklem a rozumíte nadávkám ptáků v parku. Ve stejnou chvíli v jiné posteli převrací se z boku na bok minimálně jeden stejně postižený člověk, a věřte, brzy ho poznáte, ať se vám to líbí nebo ne.